Stravujte podle chuti!

Fluidní střípky / Okamihy

11. prosince 2016 v 16:33 | zheclá vyšruganá es |  keci v klecy gramr nacy
Ač je několik málo stupňů nad nulou, pocitová teplota se záhadným způsobem, nejspíše kouzlem noci, a možná bílý zlato v krvi v tom má taky nějaký podíl, točí okolo jarních teplot. Mé tělo zahalené jen svetrem se pohybuje do rytmu myšlenek lítajících vysoko nad námi, nohy v děravých legínách s těžkými botami přizvukují. Tančíme mezi chladně jarním prosincovým vzduchem spolu s šlechticem malířem milionářem z Prahy přišedším z Miami, skrčeni nad hudbou v jeho ruce. Tiskne se.

"Stop it you have snoubenka."
"Ne já tě nebalim, vážně. Já si chci jen užít tenhle okamžik. Poslouchej. Užívej."
"Okay than."

A tak poslouchám, užívám, pozoruju. Vlnící se břečťan, blízkost, hlavu v oblacích, jmelí ve vlasech. Užíváme okamžiku. Nezapomenutelně zvláštního. So strange. Je ne pense pas. Je vis. Hudba hraje, možná tu jsme sami, možná táhmle na studené stoličce sedí osamělý fumeur. V jednu chvíli mé těžké boty opouštějí povrch zemský. Lítám. Je ne pense pas. Je vis, I fly.

"J'aime bien that necklace." Sedíme u stolu.
"Oh thats from my country, it's our queen."
"Very interesting, so that's why you have this coat of arms in there," ukazuju na zletej erb připevněnej sichrhajckou na bílé košili.
"Yea, já jsem šlechtic."
"C'est trés interessante!"
"Oui!"
"Oui!"
Jeho vlasy voní po šamponu, proč cítím jeho vlasy?
"Stop it you have snoubenka!"

Směje se, směju se. Lidi kolem zíraj. Smějou se taky. Bavěj se dál. Po očku sledujou. Já po očku sleduju. Soustředím se na slovník v mé hlavě. Momentálně spíš slovník na mém jazyku - mluvím dřív než myslím. Je ne pense pas. Je vis.

Sedím na záchodové míse. Zpoza dveří se ozve:
"Ještě furt mluví anglicky?"
"What are you talkin about?" směju se v odpověď.
Sedím na záchodě. Slyším smích.

Ještě prej musím dopřesvědčit pozéra. Asi. On se nechá přemluvit. Asi. Minule byl průser. Asi. Ale zkusím to. Asi. Sedí jinde. To vim. Baví mě androš, kouká na mě hrozně zděšeně z druhé strany kulatého stolu. Z druhé strany kulatého stolu. Z druhé strany kulatého stolu. Asi netušil že umím česko-anglicko-francouzsky. Jó, takový umění se hodí, to jen tak někdo neumí. Je to především síla okamžiku, neboli slovensky nádherně okamihu, což takhle napsané vypadá vlastně trochu japonksy, ha.

Nakonec je to trochu jiný. Ale poprvý se ráno cítím odpočatě, paradoxně. Poprvý za tenhle týden plnej ranního vstávání a pozdního ulehání sama pod západoevropskou oblohou ve středoevropské posteli a následného buzení se s pocitem bez dechu, s rýmičkou, s pocitem zvracení. Tentokrát to tak nebylo. Tentokrát jsem byla ráno nádherně odpočatá, nádherně. Zdály se mi v noci, možná spíš ráno, sny. Po velmi dlouhé době.

Má velkou moc. A toho se děsím.

Předčasný Ježíšek mi přinesl jmelí, papírky extra slimkový, masku rysa, sluneční brejle. Tohle všechno jsem druhej den našla v různým stadiu rozkladu v mý plátěný tašce (plátěný tašce, teď už si mě možná všici někam řadíte, co? Achjo).


Děkuju Ježíšku, ještě ten světovej mír k 24. 12. a budeme zadobře.

Nevim, jeslti to vydržim.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama