Stravujte podle chuti!

První počin

3. listopadu 2014 v 19:19 | Es |  Psaní
Tak vám předhazuji jak psovi maso první počin.
Asi nevíte o co jde; mám tu pro vás jednoduché řešení - kraťounký článeček a jste v obraze! :D

A nezapomeňte napsat svůj názor, kritiku či cokoliv dalšího do komentářů dole. Budu za to moc vděčná. ^_^


Špatně

Špatná nálada, špatné známky, špatné počasí.
Všechno je špatně.
Jsem nevrlý ke svému okolí od té doby, co jsem jel naposledy autobusem. Nesnáším lidi a davy v hromadné dopravě. Smrdí to tam zpocenými těly, které se na mě lepí ze všech stran.
"Znáte slovo osobní prostor?" tázal jsem se onehdá těch lidí.
Už jsem čekal zápornou odpověď, jenže nikdo neodpověděl. Rachocení motoru bylo silnější než můj hlas. Příště si dám více záležet.
Špatně, zase špatně! Žádné příště už nebude - přísahal jsem na svůj nos, že už nikdy hromadnou dopravou nepojedu.


Doma panuje napjatá nálada. Táta mě probodává pohledem studeným jako led. Oplácím mu ho. Nevím, co s ním je, ale má na to právo. Život je špatný, musíme si vybít svou zlost a nerudnost. Ve vzduchu se vznáší hrozba. Je tak blízko, že kdybych jen nepatrně pohnul rukou, dosáhl bych na ni. Nepatrně stočím oči směrem k matce. Hledí strnulým nepřítomným pohledem na večeři, respektive na okurku. Zdraví je základ života, jak mi vždy omílala o hlavu. Je to chytrá žena.

Mrknu a tím rozbíjím bariéru, jež chránila mě a mého otce před konfliktem.

"Co ve škole?" zavrčí na mě.
"Dobrý," zalžu, přičemž ho probodávám pohledem a nasadím univerzální úsměv.
"Dobrý je za tři," konstatuje.
Kéž by, pomyslím si.
"Máš problém, kamaráde. Volala mi tvoje třídní, že prej jestli nemáme problémy v rodině. Nejlepší známka za posledních pět tejdnů je tři až čtyry," od úst mu odlétnou kousky okurky. "Něco mi k tomu povíš? Co třeba ta sbírka poznámek, který skladuješ v žákovský?"
Mlčím. Snažím se pořád usmívat a hledět mu klidně do očí. Stojí mě to hodně úsilí.
"Co takhle uklidit si v pokoji, chodit domů dřív, než o půl dvanáctý?"
"Ale dneska jsem tu správně," připomenu.
"To je mi úplně ukradený!" rudne zlostí.
Mamka na mě hledí, jako kdybych byl někdo cizí. Ne, dívala se na mě s odporem. Proti mé vůli mě to zasáhlo.
"Ve škole podle tebe dobrý, jo? Kdyby mi to neřekla tvoje učitelka, tak nic nevíme! Jak mi můžeš lhát přímo do očí? A ještě se u toho usmíváš!"
"Chovám se tak, jak jste mě vychovali, tati,"
"Ale tohle není naše výchova! Tohle nejsi ty! Co se stalo, kde je můj syn?" křičí a vyskočí ze židle.
"Stojím před tebou, tati!" křičím na něj taky.
"Celý tvůj život jsem tě vedl k poslušnosti a čestnosti! Ty nejsi můj syn!" zaječí, celý zrudlý. Přiskočí ke mně a popadne mě za ruku. Táta je silný, cítím se jako ve svěráku. Trhne mnou a dotáhne mě až ke dveřím.
"Teď zmiz a opovaž se mi chodit na oči!" s tím zabouchne dveře.
Zírám na ně. Na ty dřevěné dveře natřené na bílo. Vysmívají se mi. Pootevřou se a hned v nich vidím mamku. "Tatínek je hodně naštvaný," zašeptá a opatrně se ohlédne.
Ne, táta je nehorázně šťastný.
"Díky, za oznámení," prohodím.
Pozoruje mě tím svým novým pohledem. Oči tak známé, přesto cizí. Něco se změnilo. Něco je špatně.
"Už se nevracej," zašeptala jen tak mimochodem.
Myslím si, že jsem se přeslechl. Ale ne. Její oči mi to řeknou ještě jednou. Pak mi moje matka se stoickým klidem zavře dveře před nosem.
Stojím tam dlouho do noci. Přemýšlím, co se v poslední době stalo. Napadne mě jen, že je všechno špatně.

Musím to nějak vyřešit.

Odejdu tam, kam chodím každý večer v poslední době - na starý fotbalový stadion. Něco mě sem táhne. Nevím proč. Vysedávám tu hodiny každičký den. Sám. Tady mám pocit, že můžu něco dokázat. Dokázat existenci čehosi, co mě ovlivňuje už posledních pár měsíců. Díky tomu mám stále špatnou náladu a nic není tak, jak má být. Dnes je správný den. Dnes to přijde.
Je 20:49. Sedím tu už dobrou půl hodinu a čekám. Pouštím si hudbu do sluchátek a nevnímám okolní svět. Zrovna mi v hlavě zpívá Robert Plant píseň Kashmir od Led Zeppelin.
Vím, že přijde a proto čekám dál. Hodně dlouho.
22:36. Nikde nic. Ještě půl hodiny, říkám si, ještě půl hodiny... Kurt Cobain mě ukolébá písní Something In The Way k neklidnému spánku.

Cítím studenou ruku na hrdle. Nemůžu dýchat. Ihned jsem probuzený, zcela při smyslech. Mé oči nikoho nevidí, ale kůže ano. Studené slizké pařáty smrti se mi zarývají do krku. Pravou rukou se je snažím sundat. Prsty zavadí o zvláštní nerovnost v prázdném prostoru u krku. Zaberu za tu nepatrnou vlnku. Zabírá to a stisk začíná povolovat. Pálí mě ruka. Vzduchem se nese pach seškvařenéné kůže, ale nepřestávám. Zběsile se nadechnu, chytám se stébla naděje - tenhle souboj můžu vyhrát. Znovu se nadechnu, snažím se co nejvíce zaplnit plíce. Náhle přestanu mít cit v prstech. Teď! Jediná šance na útěk, dokud se mi zase nesevře hrdlo. Skočím o dvě řady sedadel níže. Zvrtnu si kotník. Pud sebezáchovy však vyhrává nad bolestí, a tak seskakuji níž až dopadnu na ztvrdlou půdu zarostlou všemožným plevelem. Rozběhnu se na druhou stranu - hlavně co nejdál od toho. Nedokážu však vyvinout potřebnou rychlost a mé srdce už slyší šustění pláště a zlověstné cvakání kostí. Smrt je mi v patách.

Bojím se. Bojím se podívat na ruku, protože necítím prsty. Chrčivě dýchám. Plíce mám jako v ohni a nadechuji se tak rychle, že se zalykám. Jsem jako štvaná zvěř, uvědomím si.
Začnu zpomalovat až úplně zastavím. Před čím vlastně utíkám? Co mi dává tu jistotu, že uteču? A mám vůbec kam jít? Svalím se na zem. Poslouchám srdce, jak se dere ven, ale zpomaluje. Stejně jako můj dech. Uklidňuji se. Pozvolna se začnu zvedat na nohy.
"Hej! Ukaž se!" zakřičím.
Můj hlas zní dutě a nevýrazně. Tenhle stadion je zvyklý na něco jiného.
"Co mi chceš?" Otáčím se dokola a snažím se koutkem oka zachytit nějaký pohyb. Znovu zrychleně dýchám, tentokrát díky adrenalinu.
Vím, že si zahrávám, ale opravdu mě to zajímá. Čekám na odpověď.

Kolem mě se prožene studený vítr, ale nerozcuchá mi vlasy, ani se mi nezavlní rozepnutá bunda. A pak znovu a znovu. Rozklepu se, ale stojím dál na místě. Potom vše utichne. Je mi neskutečná zima. Kolena se mi třesou, zuby drkotají. Odvážím se zapnout bundu. Šáhnu pro zip, ale nic nenahmatám. Shlídnu dolů, kam že se poděl. Zip je ale na svém místě. Zatrne mi. Na mé ruce... na mé ruce nejsou prsty! Pouze ohořelé pahýly, ze kterých trčí kosti. Odvrátím zrak a poplašeně zamrkám. Vůbec to nebolí, je to něco jiného než můj čerstvě vyvrtnutý kotník, a o to víc mě to děsí. Neodpovídá to přírodním zákonům. Všechno z toho, co se do teď stalo, odporuje kterémukoli podloženému tvrzení o známém světě, pomyslím si. Sednu si na zem, protože stát je pro mě teď namáhavé.

Ale možná, možná to byly všechno jenom halucinace. Ano, určitě.

Chvíli si dodávám odvahy a poté se znovu podívám na pravou ruku. Stále tam jsou ty odporné zbytky kdysi ukázkových klavírních prstů. Promnu si oči. Ukázováčkem druhé ruky se dotknu černé spálené kůže okolo pahýlů. Celým tělem mi projede chlad.
Vydere se ze mne vzlyk beznaděje. Nějak vím - špatně - přímo to cítím, že ta věc, co mi způsobila tohle utrpení, teď čeká někde opodál a krmí se mými pocity - strachem a zoufalstvím. Dostávám husí kůži z jejího neukojitelného hladu po lidské trýzni.
Před očima vidím matku, jak se na mě dívá cizíma očima a vyhání mě z domova. Další vzlyk, jenž přejde do dalšího. Přestaň! Chlapi přece nebrečí, říkával vždycky táta. Otec... vnímá mě teď v tom nejhorším světle.

Přinutím se vstát a vydám se směrem k bývalému domovu. Jak jsem čekal, přišel mi naproti můj neviditelný mučitel. Tvářím se ztrápeně a ztrhaně, ale uvnitř jsem už rozhodnutý. Když mě začne škrtit, poddám se mu. Zvedne mě ze země, a tak se vznáším. Po chvíli se začnu dusit, kopu nohama a snažím se dostat pryč ze sevření jenom díky pudu sebezáchovy. V duchu se loučím s matkou a otcem. Můj mučitel však vycítil můj vnitřní klid. Na pokraji smrti mě odhodí pět metrů daleko. Dopadnu tvrdě na rameno a udeřím se do hlavy, až se mi před očima objeví hvězdné nebe bezvědomí. Už na něj ale nevystoupím a propadnu se zpátky do reality.
Dopad byl bolestivý, ale to mě uspokojuje - konečně něco reálného. Je to absurdní, ale z té bolesti dostanu opět chuť žít. Vrávoravě se zvednu a rozběhnu se tak rychle, jak mi jen moje ztýrané tělo dovolí. A jsem zase tam, kde jsem byl - bezhlavě utíkám před tou věcí. Tentokrát však nezaváhám, nezastavím!

Chci žít! Žít, jednoduše žít!

Spojení čisté vůle a adrenalinu pohání mé svaly. Znovu cítím strach ze smrti, ale jenom díky němu dokážu dál bojovat.
Šustění pláště a prázdné skřípání kostí - smrt je nablízku. Slyším to, ano, avšak nepoddávám se a běžím dál.
Skáču vzhůru mezi sedadly a můj kotník úpí. Nevnímám ho. Můj náskok se zvětšuje s každým krokem. Ta věc mi možná dává vysněný pokoj a smrt se vzdaluje! Možná to vzdala, jako já předtím. S vidinou šťastného konce běžím vstříc schodům. Schodům naděje, které vedou pryč z této rozlehlé mučírny. Konečně se ocitám na vrcholku tribuny, odkud vede požární schodiště ven. Tudy jsem sem chodíval každý den, respektive noc. Musím si dávat pozor, abych nespadl, protože někde chybí zábradlí. Sbíhám železné schodiště, teď už můj kotník přímo křičí a já s ním. Jdu však dál. Každý krok rozduní celou konstrukci. Už jsem skoro dole!

Poryv ledového větru. Ztratím rovnováhu a padám. Vyděšený, utápějicí se v beznaději. Co jsem to udělal! Proč jsem šel tudy? Ptám se sám sebe a ječím z plna hrdla. Ani slzy smutku nad mým osudem mi nestačí vytrysknout. Můžu si dovolit už jen myšlenku a pocit.
Přesně tohle můj mučitel spolčený se smrtí chtěl - najíst se z mého strachu a trýzně a ukojit tak dočasně svůj hlad.
Cítím, že jsem všechno udělal špatně, pak už nic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama