Stravujte podle chuti!

tamblr

7. ledna 2018 v 23:46 | zheclá vyšruganá es |  umělecký sračky
ahoj.

mám takovou věc, kterou sem chci dát. odložit. pro budoucí generace nebo co, asi?. proč se vlastně píšou blogy? bude to někdo číst za třicet let? je tohle cesta k nesmrtelnosti nebo jen instantní a dočasný honič ega/shazovač ega/psycholog/psichiatr/cosi ? ...no zpět k věci.


tohle je hrozně důležitý. takhle se teď cejtim. všichni se tak nějak takhle cejtíme, v partě. poznali jsme se před rokem, na silvestra. kalba, sranda, sojová omáčka na hozená na zeď, zvratky, jegr. Pak nory, všechno. tráva, víno a pivo, soupravičku a byli jsme šťastný. přes léto neustále venku v parku, u řeky, v řece, ve dne v noci. všichni single.

teď sedíme v noře a koukáme na sebe. máme pivo, víno, soupravičku aj trávu. a jsme nějaký divný. jsme v tý noře. občas někdo jde kouřit. občas někdo ubalí brko. pak se spí. hej lidi vy jste fakt mrtvý, žádný srandi tadi.

nojo.

říkáme si, je to tou zimou. nedá se bejt jinde, než v noře. tma je hned.

jenže podle mě je to ještě něčim jinym. jakýsi vyhoření. a všichni jsme teď zadaný a rozjíždíme se o víkendech do všech koutů postelí a republiky. je to divný.

těšim se na léto.

objevila jsem teď Václava Hraběte. skvělej básník. je to síla. jeho sbírka blues pro bláznivou holku. aj. mám z toho divný pocity. ale příjemný. nostalgický a smutný, přesto šťastný.

asi mi připomínají tebe.

P.S.: je mi tak líto, že už se nebavím se svejma kamarádama, nechci říct bejvalejma. pořád je mám moc ráda, i když se už nevídáme, jen nějak nevím, co si říct. co si říct...já fakt nevim, co se mnou je. nejradši bych jen seděla a prostě byla s těma lidma, aniž by jim bylo nepříjemný, že nic neříkám.

mlčet spolu

anebo třeba ne, je to celý nějaký divný období.


tak čau
 

nevim co je dnešní svět

7. prosince 2017 v 10:41 | zheclá vyšruganá es |  nechutný kecy
Serete mě. Sereš mě, marxistickej pozére, sereš mě, neoliberalistickej, lacině anti-komunistickej jákobe. Vy oba dva jste na opačném spektru dění, ale jste si neskutečně podobní. Jeden nadává na kapitalismus a neoliberalismus druhej na socialimus a komunismus. Oba dva máte svá dogmata, jákobe, tobě se zježí srst, jen se řekne cokoliv s přídechem minulého režimu, třeba družstvo, stigmatizováno svou minulostí ho odsuzuješ a říkáš, že nefunguje a že už se žádné nové netvoří. To víš, že se družstva tvoří a fungují. Pozére, ty nechceš pracovat. je ti to vidět na očích i na uších. Ospravedlňuješ si to tím, že nechceš bejt vykořisťovanej a že za tu tvou nechuť můžou buržousti a kapitalisti.

To byl osobní útok na začátek, teď něco obecnějšího.

Dnešní doba nezná jedno hrozně důležité slovo, a sice OHLED. Nikdo nebere ohledy na nic a je jedno, jestli jsi levičák nebo pravičák, jestli jsi liberální nebo autoritářskej. Je jedno jestli jsi komunista, marxista, kapitalista, socialista, buržoaza, cokoliv, všechno házíš do jednoho pytle. Plošně všechno. Ohled na to, že komunismus není jen minulý režim, který byl ostrašujícím případem, jak se může zvrhnout i kapitalismus? Ohled na to, že neoliberalismus není svaté dogma, jen proto, že máme svobodu? Že já se taky můžu plést? Dneska se nikdo neptá, dneska nikdo neuzná svou chybu. Při téhle větě mě napadá jedno jméno. Andrej Babiš. Ale to je téma na dlouho a byla bych ještě víc nasrnaná a potopená ve spleenu.

Lidi fakt nevěděj, jak se svou svobodou nakládat, protože bojují za to, aby byla omezována. Postavit zeď okolo Česka! Ať sem ty čmoudi nemůžou. Už jim ale nedochází, že právě tý zdi, toho železnýho drátu, jsme se tak horko těžko zbavovali před 30 lety. Že oplocený hranice z nich dělají vězně.

Politici dnes...kapitola sama o sobě. Kam jsme se to dostali? Koalice ANO, SPD a KSČM, to kdyby řekl někdo před půl rokem, označí ho za blázna. Co den, to nějaký absurdní výrok někoho z nové PS. Bez nadhledu, bez ÚCTY, bez OHLEDU.

Hlavní je zisk. Zachování planety, životního prostředí, místa, kde bychom mohli žít? Pche, na to se dneska nehraje. Vytěžme všechno, zničme tím bylení stovkám lidí a kažme podmínky jejich sousedů, tvořme tím lokální regionální uprchlíky.

Vůbec nechci vědět, jak se to bude vyvíjet dál. V Česku, v Evropě, V USA, na Blízkém východě, vůbec v celém širém světě a taky v Africe. O té se vůbec nemluví, ale ty podmínky, jaké tam jsou, jsou příšerné. Vyjmenujte mi státy, kde není nějaká válka, konfilkt, povstání, epidemie...

Ale to je jen takový halekání od témata k tématu...beru ohled na to, že to možná vidím všchno hodně černě. Ale když ono to snad ani jinak nejde. Svět v rukou oligarchů, nadnárodních korporátů a lidí, kteří jdou přes mrtvoly za ziskem. Všechno mnohdy skryto pod názvem demokracie.

Je to znásilnění svobody a všech morálních hodnot.

Když nacisti a komunisti ze SSSR vyvražďovali inteligenci, vůbec neměli tušení, jaký to bude mít následky až do dnešní doby. Chyběla tu celá generace chytrých a sečtělých lidí, kteří věděli. A možná pořád chybí.

tak to by asi už stačilo

čau

Jeseň je tu a listopad se blíží, neúprosně

28. října 2017 v 2:32 | Zhecla off es |  nechutný kecy
Když tě už všichni v baru opustěj a ty si tu dopíjíš pifko a balíš si cígo, pozer už takdy odešel, ale cejtim se teď s nim hrozně komfortně. Prostě zašukat si s nim bylo fajn, bylo to vlastně to, co jsem vždycky chtěla, jenže teď už to bylo podmíněný něčím jiným, spíš jen tím chtíčem a ne zamilovaností a bylo to fajn.

,,Ten progres je fakt zajímavej."
,,Jakej?"
,,No že před rokem jsme tu jedli maso a já byla panna. A teď tu vaříme vegansky a šukáme spolu."

A to jsem neřekla ještě celej progres za tu dobu. Protože se změnilo skoro úplně všechno. Jenže se to říkat vlhký vášní na matraci moc nehodilo.

Odřezávat se od civilizace je super, bejt bez wifi konekšn a topit si dřevem v kamnech, smažit na nich čočkovy burgery a bejt v pohodě, splatit si ten dluh z loňska, a teď prostě jen tak sedim sama u stolu a piju primátora a balím cígo a píšu tuhle sračku. Tak čau, jdu to cíčko vykouřit a pak půjdu chacát a pak spát.
Naturalisticky a bez předsudků.
Čau jste skvělý a volby dopadly na hovno.
 


Uno fiergeno

15. října 2017 v 1:08 | Zhecla opula treš
Tak hele
Pozer ted semnou zacal flirtovat. Zase. Fakt uz se v tom nevyznam, ale je to divny. Na jednu stranu mu rikam, ze burzoazii neshazuju, ale zaroven pichat chci jen uz s Tebou. S pozerem vy to asi uz bylo divny.

Ale na druhou stranu, uzit si neni spatny. Vzdyt tohle jsem vzdycky chtela, konecne citit penis pozera ve svy pice. Jojo. Sny nactiletejch. Jenze ted je to takovy divny.


Ja fakt uz nevim, nemate obcas pocit, ze jste uz hrozne stary? Aj ak se asi musej citi lidi na geriatrii, ktery rikaj fuj na kureci stehno k obedu, protoze maj cukrovku, tak nedostavaj sladky nemasovy maso. Chtela by pani zase hrubomoucny placky, bramborovy placky, kasi zahustenou pohankou, jahly. Bylo ji 83.


,,Ja jsem treba svoje zmrdstsvi objevil, az kdyz jsem zacal brat drogy."

bordel bordel bordel b3

10. října 2017 v 23:04 | zheclá vyšruganá es |  nechutný kecy
Tanec s bohy stává se mou nejvyšší potřebou.

Nejproduktivnější jsem teď v noci. Mám neuvěřitelnej spánkovej deficit. Neskutečnej bordel v pokoji, kterej nejsem schopna uklidit. A jak praví starý přísloví, jaký bordel v pokoji, taký bordel v duši.

Moje mysl je teď vystavována zkouškám, zátěžovým. Zas dlouhou dobu nemám krámy, neskutečnej nápor ve škole, tři obory na zušce, autoškola (KTEROU JSEM DALA NAPOPRVÝ, JSEM SKVĚLÁ), podzim, moje budoucnost, konzum, prekarizace, zbytečný člověk, a do toho se tak nějak spolu rozejdem.
Už nemám chuť píchat s nikym jinym, než s tebou. Což se za ty tři měsíce pomalu tříbilo, dokud jsem si teď neuvědomila, že si tím akorát tak rozpolcuju duši.

Vytvářim viteály v jinejch lidech a moje duše je pak hnusnější a hnusnější.

***
Mlčím. Nevím, co ti na to odpovědět. Respektive vím všechno, a to je ten kámen úrazu. Chápu všechny tvoje pohnutky a všechno tohle jsem čekala celkem od začátku. Už v červenci. Jenže jsem to měla být já, kdo ti tohle řekne. Ale mlčím.
,,Nevim."
Chceš po mě nějakou reakci, koukáš se jako zpráskaný štěně, ale já mlčím. Ničím tě? Nevím co říct, protože chápu všechno a obsáhnout se to dá jen mlčením.
,,Nevim."
***

Jenže jakmile se mi něco zakáže, automaticky to začnu chtít. Zakázaný ovoce. Prohodili jsme si role. To já byla tím jablkem ze stromu poznání. Měl jsi ještě přítelkyni a byla jsem nezletilá. Teď už jsem zletilá a ty nemáš přítelkyni. Jsi pro mě teď zakázaný ovoce...ubíráme si čas, ještě s tebou nebudu mít dítě.

Doufám.
Nebo nevim.
,,Nevim."


Problémy, just kežl lajf of týnejdžr. Postupně objevuju, že mám city. A jsou to docela sračky.
Jsem asi jenom povyražení,
že jo, pozére,
že jo, umělče,
že jo, divadelníku,
že jo, karle,
že jo, hvězdnej feťáku,
že jo, ty?
Kdybych aspoň nebyla tak rozlítaná.

Tanec bohů, jo chci se k němu připojit. Spousta barev, spousta tvarů, žádný starosti. Prolítnout oknem duší ven. Skrz zdi, prolínat se s dveřmi.

Občas chci bejt zase zpátky pod hvězdama, hlavu zalomenou nad srázem do lomu, poslouchat psychadeliku a zrychlený dech, ale tvůj dech a cítit tvoje prsty po svém těle.

Rudá růže, cos mi dal, zčernala.
To asi moje duše ji zbarvila.


P.S.: Nejsou děti poddruhem viteálů?

vysoko

24. srpna 2017 v 15:06 | vyšruganá es |  nechutný kecy
kolem mě modrozelená voda, nahý lidi, dredy, ručeně dělaný vory... od stěn lomu se odráží psychadelická hudba z malé stejdže na břehu. jen tak ležim na vodě a zírám na azurové nebe lemované kolem dokola stromy.

někdo se třeba koupe v oblečení, někdo v plavkách. nikdo neřeší nahotu, nikdo neřeší nic. jen nekonečná jízda, smích, myšlenky, příjemnost, přítomnost, nekonečno. a všichni jedem na stejný vlně.

kéž bych tu mohla žít navždy. nakrájet cibuli, s úsměvěm každýmu tykat u výdeje jídla, házet cuketový ftípky, večer sledovat nahoře plac lomu s vodou, ve který se odráží červánkové nebe. později světla, kouzlo lomu a hudby umocněné akustikou dolu.

líbat se na kraji srázu s jednou nohou dolů a zalomenou hlavou na skále. milovat se nad všemi těmi myšlenkami lomu, nahoře pod stromem a hvězdnou oblohou. a kolik jich bylo! žádná oranžová městská obloha nad náma jako poklice pro naši svobodu, ale milion hvězd otvírajících nekonečnost okamžiku.

a přesto to skončí.

a já chci tak moc zpět, žít tu v polních podmínkách, balit si navzájem cíga, pít rybízový víno a mnohem víc... a nezajímat se o svět.

miluju tě,
zloději mého mobilu, děkuji ti celým svým srdcem, že jsi mě odtrhl od okolního světa a zaručil mi tak v budoucnu nerušený prožitek této události.

lidi vyserte se na všechno a užívejte
žijte

zpracovává se

23. července 2017 v 11:14 | vyšruganá es |  keci v klecy gramr nacy
Přiznávám to, mám tě jenom pro pobavení. Aby se něco dělo. Kolik za to budu platit, nevím. Asi jedno zlomené srdce. Ale co chceš, když jsem to já. Mladá a nespoutaná. Když ses narodil, tak se moje rodiče ani neznali.

Baví mě ti plést hlavu. Vezmeš si zase lexaurin. Prý už jsou na tebe moc slabý. Klepou se ti ruce. Dávám se na cestu do obrovskýho trychtýře, ukončenýho hrotama rozbitejch lahví vína, co jsme spolu vypili? Nebo vletím do krabiček cigaret, co jsme spolu vykouřili?

Ležím na tvé nahé hrudi a poslouchám tvoje nepravidelně bijící srdce. Je asi tak nepředvídatelné, jako tvoje nálady.

Sám jsi zmatený a nevyznám se v tobě. Myslíš si, že mě kazíš. A možná trochu jo. Ale. Jsem taky zmatená...v sobě?

Tohle nedává smysl. Ale pokračuju v tom.

Dneska po dlouhé době zase s pozérem.


Tak čau a ahoj.

sračka

IX

10. července 2017 v 13:07 | zheclá vyšruganá es |  keci v klecy gramr nacy
Letíme ulicí, dvouproudovkou. Slalomuju mezi čárama. Řítíme se rychlostí hvězd. Zpětně jsem fakt ráda, že jsem se neopila. To by pak moje kariéra fagotistky šla poněkud do prdele. Možná křičíme. Možná mlčíme. Možná...dokud proti nám nejede bílo-oranžové auto. Cajti. Naše a jejich světy jsou odděleny ostrůvkem. Díky bohu. Zrychlíme na rychlost galaxií. Nadýchali bychom i nalízali, jeli jsme uprostřed dvouproudovky, jeli jsme bez světel, jeli jsme jak hovada. Ale jako šťatný hovada. Co čert nechtěl, ostrůvek nebyl nekonečný a hned si spustili oranžové oko doleva.

,,Dopíče! doprdele! dělej! dělej, zajeď sem," křičíme mezi atomy teplé letní noci.

Lije ze mě pot, krčím se sama jen s kolem mezi zaparkovanejma autama. Těžce oddychuju. Bolí mě nohy i plíce. Dopíče, to musíš kouřit? Vedlě mě chčije týpek. Mám chuť mu říct čau, ale nemám dechu nazbyt. Parkoviště je to nejvíc kentusovský ve městě. Rozpadlej beton na drť mi skřípe pod botaskama Lizard king. Sleduju ten funkcionalistickej brutalistickej barák, bývalou StB, dneska tam je ZUŠka a konzerva. Ze strany se od jeho četnejch obřích oken a plechů, který v létě měněj vnitřek na obří pec, odráží světlo. Modrá. Tma. Modrá. Tma. Modrá. Tma. Modrá. Tma. Modrá. Tma. Skrčím se víc.

Popadnu kolo a mizim mezi barákama. U Kutila se zastavim, páč mi brní mobil.

,,Kde jsi? Já se schoval tady v nějakym dvorku. Kde se sejdem?"

A pak objíždíme jak kreténi přes starý město, moje kolo vyhrává orchestrální skladby pro bicí nástroje lidem zahrádkách, hledáme kydáky v parku, který jsou nakonec u řeky v letňáku.

Lil ze mě pot. Ale ujeli jsme těm fakin kants.
Za chvilku přijeli zpátky k letňáku, už neblikali, a užívali si iksmena jak v Emérice. Hezky z auta.

Triggered.

****


hehe. líbí se mi, jak se navzájem vy dva označujete za pozéry. a přitom netušíte, kdo je pro mě pozér.

cyka

6. července 2017 v 23:24 | vyšruganá s |  nechutný kecy
,,Ukaž mi to."
,,Počkej, ještě tam nejsme."

Nad náma visí nebe. Držíme se na obří trampolíně z hlíny. Proč skáčeš, slunce noci? Citím, vnímám tvou mikinu na každém kusu mé kůže, které se dotýká. Pachuť cigaret na našich jazycích.

,,Pojď tudy, už je to jen kousek."

Prochází kolem nás pár stromů. Listy se hladí po drsné pokožce. Drží si odstup před námi.

,,Tady. Stůj. Vnímej."

Běžíme myslí s větrem. Nohy v symbióze s vlnou hlíny. Pod náma propast a nad náma druhá. Jsme středobodem. Mostem mezi prázdnotou.

My jsme prázdnota.

Znova

1. června 2017 v 21:42 | vyšruganá es |  umělecký sračky
Právě jsme se potkali. Byly to roky, možná staletí, možná tisíciletí, ale stejně jsme se poznali. Ty máš partnerku a děti, já se učím na lavičce biologii.

Stalo se to v parku. Procházel jsi kolem s rodinou. Poznal jsi mě; já se ale musela rovzpomenout. Chvíli mi to trvalo, to dokud ses na mě znovu neotočil a nesundal si brýle.


Naše oči se střetly.


V tu chvíli jsem si jistá, že jsi to ty. Známe se léta, staletí, tisíciletí. Naše těla jsou si teď cizí, ale naše oči, okna do duší, nezapomněly. A nezapomenou an v době nastávající. možná protnou se naše osudy více, než-li jen pohledy.


Prošel parkem kolem dívky s botaskami vyletněný muž s rodinou a pousmál se.

Kam dál