Stravujte podle chuti!

zpracovává se

23. července 2017 v 11:14 | vyšruganá es |  keci v klecy gramr nacy
Přiznávám to, mám tě jenom pro pobavení. Aby se něco dělo. Kolik za to budu platit, nevím. Asi jedno zlomené srdce. Ale co chceš, když jsem to já. Mladá a nespoutaná. Když ses narodil, tak se moje rodiče ani neznali.

Baví mě ti plést hlavu. Vezmeš si zase lexaurin. Prý už jsou na tebe moc slabý. Klepou se ti ruce. Dávám se na cestu do obrovskýho trychtýře, ukončenýho hrotama rozbitejch lahví vína, co jsme spolu vypili? Nebo vletím do krabiček cigaret, co jsme spolu vykouřili?

Ležím na tvé nahé hrudi a poslouchám tvoje nepravidelně bijící srdce. Je asi tak nepředvídatelné, jako tvoje nálady.

Sám jsi zmatený a nevyznám se v tobě. Myslíš si, že mě kazíš. A možná trochu jo. Ale. Jsem taky zmatená...v sobě?

Tohle nedává smysl. Ale pokračuju v tom.

Dneska po dlouhé době zase s pozérem.


Tak čau a ahoj.

sračka
 

IX

10. července 2017 v 13:07 | zheclá vyšruganá es |  keci v klecy gramr nacy
Letíme ulicí, dvouproudovkou. Slalomuju mezi čárama. Řítíme se rychlostí hvězd. Zpětně jsem fakt ráda, že jsem se neopila. To by pak moje kariéra fagotistky šla poněkud do prdele. Možná křičíme. Možná mlčíme. Možná...dokud proti nám nejede bílo-oranžové auto. Cajti. Naše a jejich světy jsou odděleny ostrůvkem. Díky bohu. Zrychlíme na rychlost galaxií. Nadýchali bychom i nalízali, jeli jsme uprostřed dvouproudovky, jeli jsme bez světel, jeli jsme jak hovada. Ale jako šťatný hovada. Co čert nechtěl, ostrůvek nebyl nekonečný a hned si spustili oranžové oko doleva.

,,Dopíče! doprdele! dělej! dělej, zajeď sem," křičíme mezi atomy teplé letní noci.

Lije ze mě pot, krčím se sama jen s kolem mezi zaparkovanejma autama. Těžce oddychuju. Bolí mě nohy i plíce. Dopíče, to musíš kouřit? Vedlě mě chčije týpek. Mám chuť mu říct čau, ale nemám dechu nazbyt. Parkoviště je to nejvíc kentusovský ve městě. Rozpadlej beton na drť mi skřípe pod botaskama Lizard king. Sleduju ten funkcionalistickej brutalistickej barák, bývalou StB, dneska tam je ZUŠka a konzerva. Ze strany se od jeho četnejch obřích oken a plechů, který v létě měněj vnitřek na obří pec, odráží světlo. Modrá. Tma. Modrá. Tma. Modrá. Tma. Modrá. Tma. Modrá. Tma. Skrčím se víc.

Popadnu kolo a mizim mezi barákama. U Kutila se zastavim, páč mi brní mobil.

,,Kde jsi? Já se schoval tady v nějakym dvorku. Kde se sejdem?"

A pak objíždíme jak kreténi přes starý město, moje kolo vyhrává orchestrální skladby pro bicí nástroje lidem zahrádkách, hledáme kydáky v parku, který jsou nakonec u řeky v letňáku.

Lil ze mě pot. Ale ujeli jsme těm fakin kants.
Za chvilku přijeli zpátky k letňáku, už neblikali, a užívali si iksmena jak v Emérice. Hezky z auta.

Triggered.

****


hehe. líbí se mi, jak se navzájem vy dva označujete za pozéry. a přitom netušíte, kdo je pro mě pozér.

cyka

6. července 2017 v 23:24 | vyšruganá s |  nechutný kecy
,,Ukaž mi to."
,,Počkej, ještě tam nejsme."

Nad náma visí nebe. Držíme se na obří trampolíně z hlíny. Proč skáčeš, slunce noci? Citím, vnímám tvou mikinu na každém kusu mé kůže, které se dotýká. Pachuť cigaret na našich jazycích.

,,Pojď tudy, už je to jen kousek."

Prochází kolem nás pár stromů. Listy se hladí po drsné pokožce. Drží si odstup před námi.

,,Tady. Stůj. Vnímej."

Běžíme myslí s větrem. Nohy v symbióze s vlnou hlíny. Pod náma propast a nad náma druhá. Jsme středobodem. Mostem mezi prázdnotou.

My jsme prázdnota.
 


Znova

1. června 2017 v 21:42 | vyšruganá es |  umělecký sračky
Právě jsme se potkali. Byly to roky, možná staletí, možná tisíciletí, ale stejně jsme se poznali. Ty máš partnerku a děti, já se učím na lavičce biologii.

Stalo se to v parku. Procházel jsi kolem s rodinou. Poznal jsi mě; já se ale musela rovzpomenout. Chvíli mi to trvalo, to dokud ses na mě znovu neotočil a nesundal si brýle.


Naše oči se střetly.


V tu chvíli jsem si jistá, že jsi to ty. Známe se léta, staletí, tisíciletí. Naše těla jsou si teď cizí, ale naše oči, okna do duší, nezapomněly. A nezapomenou an v době nastávající. možná protnou se naše osudy více, než-li jen pohledy.


Prošel parkem kolem dívky s botaskami vyletněný muž s rodinou a pousmál se.

kterak se udělají tortilly

7. května 2017 v 13:31 | vyšruganá es
čím to, že nedokážu milovat. jen adorovat, slepě a bez hlubšího citu, pouze obdiv k osobě, k vzezření, charisma, energii vycházející z nich,
adorace ektoplazmy. adorace fluida.

zapomínám, jedu v tom. v čem nikdo neví. musim zamíchat zeleninu. vařim si ji do tortilly, domácí. možná z toho bude spíš polívka. varna. vařit je už jediný, co mě naplňuje, skoro.

nedokážu být sama sebou, prtože ani nevím, jaká jsem. postupně docházím do pseudo-sókratského bodu, kdy zapomínám, že něco vím.


kam se vytratilo to mladické poblouznění, kdy běžíte přes celé město, protože někde je váš vyvolený, se kterým se o sebe snažíte. běhám už jen za věcma.
věci.
mala herba cito crescit.

děsí mě, že jednou umře královna Alžběta II., že jednou umře poslední Husákovo dítě, že jednou umře naše třídní, že umře ten kus přírody, co máme za barákem. děsím se smrti, ale ne tý svý.

co je to ten londýnský luk?

jdu nějak vyválet ty tortilly. bůh ví, jak to dopadne. karma to ví. vesmír to ví. já ne. je to veganský. mám na noze tělo rozšlápnutýho mola, to už není tak veganský.
fak.

hotové tortilly dejte do mokré utěrky, aby vám neoschly. případně pošlehejte pomlázkou z tesca nově slevené z 49,90 na 12,90. potřebuješ.
zabalte mě taky do utěrky.

P.S.: nakonec se mi ty tortilly slepily v utěrce dohromady, mňam. rada do života: dopečte to až do konce a nesnažte se nic urychlit.

omg s tihmle si běž na tumblr

Konec bude stejně, tak proč ne doleva?

9. února 2017 v 16:15 | zheclá vyšruganá es
Ten svět vesmírem a časoprostory, alkoholy a matematickými příklady neskutečně letí. Slova, krabičky, cigarety, rozsypaný tabák na zemi, co plave v rozlitym víně. Mládí. Na co si tu hrajem, my prý odpad společnosti předurčný, aby ji zničil? Na co si tu hrajete vy, uznávaná stařešino? Proč poslouchat vaše zákony, vaše příkazy, když sami nejste schopni dodržet svá dogmata?

Červená čepice, třeba kulich, bundička, svetr, bílý ponožky do půlky lýtek, vyšší kotníkový boty, třeba i na mírnym podpadku. Baťůžek s filtrama a odznáčkem. Plátěná taška s nápisem Nesnášim igelitky, buď lex. Hluboký tetování na předloktí. Bukowski, Marx, Havel. Bondy, Feminismus, Charta. Klinika. Sustainable development. Předražený fértrejd kafíčko. Ró dortíček. Pivko z malopivovaru. Fajnová silnička. Sem tam veganský slovíčka. Paleta.

Sociální bubliny jsou největší zlo. Člověk má třeba pocit, že ten svět vlastně není tak hroznej a že lidi jsou tolerantní, že islám totiž není čirý zlo, gayové a lesby a transky ap. jsou taky lidi, a že i černý můžou pracovat jako model pro oblečení, že pomáhat lidem je lidský, že násilí plodí další násilí, i že ženy jsou rovnocenné s muži, třídění odpadu je přirozenost a zachování planety - našeho domova - primární úkol do budoucna i přítomného jsoucna.
Protože pak vylezete z té své bubliny mezi tu většinu a bolí to. Hrozně. Moc.

A tak si žiju. Vesmír mi sice dává jasně najevo, že nikdy nepovedu spořádaný milostný život, ale na to tý společnosti seru. Ale taková ta červenokulichovská bublina s najkovejma podkolenkama stejně není tak úplně moje a směju se jí, každopádně mi je milá. Ta moje je spíš ještě trošku dál.

Jsem piánem mužů i žen a když pozvedávám pravici,
je to jen k tvým rudnoucím lícím, když se cítíš obnažen.


napoleonské války

8. ledna 2017 v 20:35 | Es |  keci v klecy gramr nacy
Je zvláštní, jak čas dokáže zabíjet i léčit zároveň. Nacházím si bílé vlasy, zároveň moje duše je klidnější. Pomalu zapomínám, co se mezi náma dvěma s pozérem stalo. Ležím a cítím se jako Mozart na smrtelné posteli - všude kolem mě rozházené noty a v uších mi zní Requiem.

střih

Uslyším své jméno. Vzhlédnu.
"Počkejte, ona si čte."
To byl Napoleon. Malý, ale velmi hlasitý a expresivní a pokaždé rádoby vtipný či ironický. Koukne na mě v ruce drže malý předmět.
"Není to náhodou tvoje gumička?"
Na klíně mi leží milion odpovědí, ale mám svou.
"Není...ale mohla by být." Vezmu si ji z jeho malé ruky, jež tak často neklidně klepe do stolu, stehen, do bicích.
"Á to je ta filosofka!" směje se na celý zaoblený kamenný strop.
"Prosimtě už nečti, pojď k nám si tady sednout." S velkým BUCH přihodí židli ke stolu.
Přisedám k Napoleonovi, Gi, Sluníčku, Svatému a Michalovi.
"Co to vlastně čteš?" nenchá mě na pokoji Napoleon.
"Už se dneska ptáš po třetí."
"Hmm já vim, tu filosofii co? Ale ty stejně jenom děláš, že tomu rozumíš, jen se tak tváříš, viď? No řekni!" směje se na celý půlkruh okolo čtvercového stolu.
"A kdo rozumí filosofii?" nadhodím.
"No to máš pravdu, asi nikdo, ani ty filosofové ne, hahahahaha."
Pozoruju ho.
"No jo, je po bráchovi," dodá, možná mě plácne po stehně.
"Ne, to on je po mně."
"No ale takhle to holka nefunguje," směje se, směje se, směje se.
"Dokaž to."
Začínám se bavit.
"No ale já sem sem nepřišel na pivo s filosofama, to je hrozný tohleto!" čertí se.

střih

Čas hojí, čas zabíjí. Jaký paradox? Rány na mé duši zdají se být menší, kruhy pod očima větší. Čím to, že svět je časem jen zabíjen? Co stalo se v roce 2016, že vnímám jinak? Svět, čas, vy, on, já. Jak dlouho to ještě vydrží? Jak dlouho to já vydržím? Prázdnota. Přeji si ji, ať ke mně přijde, do mé hlavy, usadí se zde, zahltí všechny mé závity mozkové, vyžene myšlenky cudné, necudné, rozmarné a hloupé. Jednou za čas bych se chtěla soustředit! Potřebuji víc času.


Třicet deka času, prosímvás, děkuju, nashledanou, přijdu zas.


Fluidní střípky / Okamihy

11. prosince 2016 v 16:33 | zheclá vyšruganá es |  keci v klecy gramr nacy
Ač je několik málo stupňů nad nulou, pocitová teplota se záhadným způsobem, nejspíše kouzlem noci, a možná bílý zlato v krvi v tom má taky nějaký podíl, točí okolo jarních teplot. Mé tělo zahalené jen svetrem se pohybuje do rytmu myšlenek lítajících vysoko nad námi, nohy v děravých legínách s těžkými botami přizvukují. Tančíme mezi chladně jarním prosincovým vzduchem spolu s šlechticem malířem milionářem z Prahy přišedším z Miami, skrčeni nad hudbou v jeho ruce. Tiskne se.

"Stop it you have snoubenka."
"Ne já tě nebalim, vážně. Já si chci jen užít tenhle okamžik. Poslouchej. Užívej."
"Okay than."

A tak poslouchám, užívám, pozoruju. Vlnící se břečťan, blízkost, hlavu v oblacích, jmelí ve vlasech. Užíváme okamžiku. Nezapomenutelně zvláštního. So strange. Je ne pense pas. Je vis. Hudba hraje, možná tu jsme sami, možná táhmle na studené stoličce sedí osamělý fumeur. V jednu chvíli mé těžké boty opouštějí povrch zemský. Lítám. Je ne pense pas. Je vis, I fly.

"J'aime bien that necklace." Sedíme u stolu.
"Oh thats from my country, it's our queen."
"Very interesting, so that's why you have this coat of arms in there," ukazuju na zletej erb připevněnej sichrhajckou na bílé košili.
"Yea, já jsem šlechtic."
"C'est trés interessante!"
"Oui!"
"Oui!"
Jeho vlasy voní po šamponu, proč cítím jeho vlasy?
"Stop it you have snoubenka!"

Směje se, směju se. Lidi kolem zíraj. Smějou se taky. Bavěj se dál. Po očku sledujou. Já po očku sleduju. Soustředím se na slovník v mé hlavě. Momentálně spíš slovník na mém jazyku - mluvím dřív než myslím. Je ne pense pas. Je vis.

Sedím na záchodové míse. Zpoza dveří se ozve:
"Ještě furt mluví anglicky?"
"What are you talkin about?" směju se v odpověď.
Sedím na záchodě. Slyším smích.

Ještě prej musím dopřesvědčit pozéra. Asi. On se nechá přemluvit. Asi. Minule byl průser. Asi. Ale zkusím to. Asi. Sedí jinde. To vim. Baví mě androš, kouká na mě hrozně zděšeně z druhé strany kulatého stolu. Z druhé strany kulatého stolu. Z druhé strany kulatého stolu. Asi netušil že umím česko-anglicko-francouzsky. Jó, takový umění se hodí, to jen tak někdo neumí. Je to především síla okamžiku, neboli slovensky nádherně okamihu, což takhle napsané vypadá vlastně trochu japonksy, ha.

Nakonec je to trochu jiný. Ale poprvý se ráno cítím odpočatě, paradoxně. Poprvý za tenhle týden plnej ranního vstávání a pozdního ulehání sama pod západoevropskou oblohou ve středoevropské posteli a následného buzení se s pocitem bez dechu, s rýmičkou, s pocitem zvracení. Tentokrát to tak nebylo. Tentokrát jsem byla ráno nádherně odpočatá, nádherně. Zdály se mi v noci, možná spíš ráno, sny. Po velmi dlouhé době.

Má velkou moc. A toho se děsím.

Předčasný Ježíšek mi přinesl jmelí, papírky extra slimkový, masku rysa, sluneční brejle. Tohle všechno jsem druhej den našla v různým stadiu rozkladu v mý plátěný tašce (plátěný tašce, teď už si mě možná všici někam řadíte, co? Achjo).


Děkuju Ježíšku, ještě ten světovej mír k 24. 12. a budeme zadobře.

Nevim, jeslti to vydržim.

Misandrstůd

4. prosince 2016 v 11:56 | Es |  nechutný kecy
Už je to asi lidská přirozenost. Jakmile konečně máme, po čem jsme toužili, stejně jsme nespokojení. Ba možná ještě víc a přejeme si, aby to bylo zase jako dřív a, kupříkladu, abychom mohli žít jen v těch našich představách.
Nemám sílu psát dlouhé filosofické články, jediné, po čem momentálně toužím je odjet pryč, daleko s někým, koho neznám, abychom nemuseli řešit pořád to samé dokola jako s mými přáteli...

utýct

Ovšem...utýct se dá i jinak než fyzicky.

...

jediné, co mě ještě stále čistě těší, je západ slunce

29. května 1913

23. listopadu 2016 v 23:13 | zheclá vyšruganá es |  keci v klecy gramr nacy
proč já vždycky jdu na autorský čtení, zjistím, že mě to vůbec nenaplňuje, ulejvám se proto někde jinde, ať už tělesně či duševně, a pak jdu příště znova, jen aby tento koloběh proběhl znova?

pokaždé tam jsou dva. Slečna a její nový amant, či muž a jeho nová slečna, záleží na tom, jak moc jedete v dnešní feminizaci či snad dokonce generickém feminimu, a oba koukají pokaždé stejně, nezáleží na tom, jestli má slečna modré či hnědé oči, zda muž je svalnatý či vousatý, pokaždé se oba dívají jaksi vedle a tváří se, jakože rozumějí předčítajícímu a jeho básnním a vtípkům, že je to zajímá, snaží se zachytit pár slov, aby je pak mohli vyzdvihnout v nastávajícím rozhovoru, přičemž v přestávkách mezi zachytáváním slov jen myslí, jak to druhému půjde v posteli.
nač to divadlo? nač? ach ano, my jsme ti vznešení tvorové, jež se tímto tak odlišují od zvířat. sex bude jen až půjdem třikrát na čtení, jinak jsi kurva. ha ha.

koukne na mě pozér. tak dneska prej je oblečenej jak mladej konzertvativec... a má navoskovanej knír. pohlédnu na něj zpět, opětuju mu jeho znuděnost.
,,nevíš, kdo je potom?" zavane ke mně jeho cigaretový dech.
,,nemám nejmenší tušení..."
nakloní si cider. pár zlatých posledních zbývá na dně. kapek.
,,dojdu si pro pití. a taky se najim, mám hlad."
,,jdu s tebou," proč já sakra zase lezu na čtení, jen abych pak zas odešla po chvilce?

jo takže tak nějak. už mi nějak vypadl koncept tohoto článku, ale dost možná je to tím, že právě skončilo v mých uších Stravinského Probouzení jara a už na mě mluvěj maďarsky a ta zvláštní atmosféra, co mě donutila napsat...tohle, vyprchala. Doporučuju. Ještě je aplaus tož mě ještě napadlo, že ženský jsou vlastně prostitutky, všechny, akorát si nenechávaj platiti penězma na ruku, ale v podobě naturálií...

asi začínám chápat Pařížany před 113 lety a nějakej ten měsíc k tomu, když vidím, co z toho píšu

Kam dál