Stravujte podle chuti!

Uno fiergeno

Neděle v 1:08 | Zhecla opula treš
Tak hele
Pozer ted semnou zacal flirtovat. Zase. Fakt uz se v tom nevyznam, ale je to divny. Na jednu stranu mu rikam, ze burzoazii neshazuju, ale zaroven pichat chci jen uz s Tebou. S pozerem vy to asi uz bylo divny.

Ale na druhou stranu, uzit si neni spatny. Vzdyt tohle jsem vzdycky chtela, konecne citit penis pozera ve svy pice. Jojo. Sny nactiletejch. Jenze ted je to takovy divny.


Ja fakt uz nevim, nemate obcas pocit, ze jste uz hrozne stary? Aj ak se asi musej citi lidi na geriatrii, ktery rikaj fuj na kureci stehno k obedu, protoze maj cukrovku, tak nedostavaj sladky nemasovy maso. Chtela by pani zase hrubomoucny placky, bramborovy placky, kasi zahustenou pohankou, jahly. Bylo ji 83.


,,Ja jsem treba svoje zmrdstsvi objevil, az kdyz jsem zacal brat drogy."
 

bordel bordel bordel b3

10. října 2017 v 23:04 | zheclá vyšruganá es |  nechutný kecy
Tanec s bohy stává se mou nejvyšší potřebou.

Nejproduktivnější jsem teď v noci. Mám neuvěřitelnej spánkovej deficit. Neskutečnej bordel v pokoji, kterej nejsem schopna uklidit. A jak praví starý přísloví, jaký bordel v pokoji, taký bordel v duši.

Moje mysl je teď vystavována zkouškám, zátěžovým. Zas dlouhou dobu nemám krámy, neskutečnej nápor ve škole, flétna, fagot, výtvarka, autoškola (KTEROU JSEM DALA NAPOPRVÝ, JSEM SKVĚLÁ), podzim, moje budoucnost, konzum, prekarizace, zbytečný člověk, a do toho se tak nějak spolu rozejdem.
Už nemám chuť píchat s nikym jinym, než s tebou. Což se za ty tři měsíce pomalu tříbilo, dokud jsem si teď neuvědomila, že si tím akorát tak rozpolcuju duši.

Vytvářim viteály v jinejch lidech a moje duše je pak hnusnější a hnusnější.

***
Mlčím. Nevím, co ti na to odpovědět. Respektive vím všechno, a to je ten kámen úrazu. Chápu všechny tvoje pohnutky a všechno tohle jsem čekala celkem od začátku. Už v červenci. Jenže jsem to měla být já, kdo ti tohle řekne. Ale mlčím.
,,Nevim."
Chceš po mě nějakou reakci, koukáš se jako zpráskaný štěně, ale já mlčím. Ničím tě? Nevím co říct, protože chápu všechno a obsáhnout se to dá jen mlčením.
,,Nevim."
***

Jenže jakmile se mi něco zakáže, automaticky to začnu chtít. Zakázaný ovoce. Prohodili jsme si role. To já byla tím jablkem ze stromu poznání. Měl jsi ještě přítelkyni a byla jsem nezletilá. Teď už jsem zletilá a ty nemáš přítelkyni. Jsi pro mě teď zakázaný ovoce...ubíráme si čas, ještě s tebou nebudu mít dítě.

Doufám.
Nebo nevim.
,,Nevim."


Problémy, just kežl lajf of týnejdžr. Postupně objevuju, že mám city. A jsou to docela sračky.
Jsem asi jenom povyražení,
že jo, pozére,
že jo, umělče,
že jo, divadelníku,
že jo, karle,
že jo, hvězdnej feťáku,
že jo, ty?
Kdybych aspoň nebyla tak rozlítaná.

Tanec bohů, jo chci se k němu připojit. Spousta barev, spousta tvarů, žádný starosti. Prolítnout oknem duší ven. Skrz zdi, prolínat se s dveřmi.

Občas chci bejt zase zpátky pod hvězdama, hlavu zalomenou nad srázem do lomu, poslouchat psychadeliku a zrychlený dech, ale tvůj dech a cítit tvoje prsty po svém těle.

Rudá růže, cos mi dal, zčernala.
To asi moje duše ji zbarvila.


P.S.: Nejsou děti poddruhem viteálů?

vysoko

24. srpna 2017 v 15:06 | vyšruganá es |  nechutný kecy
kolem mě modrozelená voda, nahý lidi, dredy, ručeně dělaný vory... od stěn lomu se odráží psychadelická hudba z malé stejdže na břehu. jen tak ležim na vodě a zírám na azurové nebe lemované kolem dokola stromy.

někdo se třeba koupe v oblečení, někdo v plavkách. nikdo neřeší nahotu, nikdo neřeší nic. jen nekonečná jízda, smích, myšlenky, příjemnost, přítomnost, nekonečno. a všichni jedem na stejný vlně.

kéž bych tu mohla žít navždy. nakrájet cibuli, s úsměvěm každýmu tykat u výdeje jídla, házet cuketový ftípky, večer sledovat nahoře plac lomu s vodou, ve který se odráží červánkové nebe. později světla, kouzlo lomu a hudby umocněné akustikou dolu.

líbat se na kraji srázu s jednou nohou dolů a zalomenou hlavou na skále. milovat se nad všemi těmi myšlenkami lomu, nahoře pod stromem a hvězdnou oblohou. a kolik jich bylo! žádná oranžová městská obloha nad náma jako poklice pro naši svobodu, ale milion hvězd otvírajících nekonečnost okamžiku.

a přesto to skončí.

a já chci tak moc zpět, žít tu v polních podmínkách, balit si navzájem cíga, pít rybízový víno a mnohem víc... a nezajímat se o svět.

miluju tě,
zloději mého mobilu, děkuji ti celým svým srdcem, že jsi mě odtrhl od okolního světa a zaručil mi tak v budoucnu nerušený prožitek této události.

lidi vyserte se na všechno a užívejte
žijte
 


zpracovává se

23. července 2017 v 11:14 | vyšruganá es |  keci v klecy gramr nacy
Přiznávám to, mám tě jenom pro pobavení. Aby se něco dělo. Kolik za to budu platit, nevím. Asi jedno zlomené srdce. Ale co chceš, když jsem to já. Mladá a nespoutaná. Když ses narodil, tak se moje rodiče ani neznali.

Baví mě ti plést hlavu. Vezmeš si zase lexaurin. Prý už jsou na tebe moc slabý. Klepou se ti ruce. Dávám se na cestu do obrovskýho trychtýře, ukončenýho hrotama rozbitejch lahví vína, co jsme spolu vypili? Nebo vletím do krabiček cigaret, co jsme spolu vykouřili?

Ležím na tvé nahé hrudi a poslouchám tvoje nepravidelně bijící srdce. Je asi tak nepředvídatelné, jako tvoje nálady.

Sám jsi zmatený a nevyznám se v tobě. Myslíš si, že mě kazíš. A možná trochu jo. Ale. Jsem taky zmatená...v sobě?

Tohle nedává smysl. Ale pokračuju v tom.

Dneska po dlouhé době zase s pozérem.


Tak čau a ahoj.

sračka

IX

10. července 2017 v 13:07 | zheclá vyšruganá es |  keci v klecy gramr nacy
Letíme ulicí, dvouproudovkou. Slalomuju mezi čárama. Řítíme se rychlostí hvězd. Zpětně jsem fakt ráda, že jsem se neopila. To by pak moje kariéra fagotistky šla poněkud do prdele. Možná křičíme. Možná mlčíme. Možná...dokud proti nám nejede bílo-oranžové auto. Cajti. Naše a jejich světy jsou odděleny ostrůvkem. Díky bohu. Zrychlíme na rychlost galaxií. Nadýchali bychom i nalízali, jeli jsme uprostřed dvouproudovky, jeli jsme bez světel, jeli jsme jak hovada. Ale jako šťatný hovada. Co čert nechtěl, ostrůvek nebyl nekonečný a hned si spustili oranžové oko doleva.

,,Dopíče! doprdele! dělej! dělej, zajeď sem," křičíme mezi atomy teplé letní noci.

Lije ze mě pot, krčím se sama jen s kolem mezi zaparkovanejma autama. Těžce oddychuju. Bolí mě nohy i plíce. Dopíče, to musíš kouřit? Vedlě mě chčije týpek. Mám chuť mu říct čau, ale nemám dechu nazbyt. Parkoviště je to nejvíc kentusovský ve městě. Rozpadlej beton na drť mi skřípe pod botaskama Lizard king. Sleduju ten funkcionalistickej brutalistickej barák, bývalou StB, dneska tam je ZUŠka a konzerva. Ze strany se od jeho četnejch obřích oken a plechů, který v létě měněj vnitřek na obří pec, odráží světlo. Modrá. Tma. Modrá. Tma. Modrá. Tma. Modrá. Tma. Modrá. Tma. Skrčím se víc.

Popadnu kolo a mizim mezi barákama. U Kutila se zastavim, páč mi brní mobil.

,,Kde jsi? Já se schoval tady v nějakym dvorku. Kde se sejdem?"

A pak objíždíme jak kreténi přes starý město, moje kolo vyhrává orchestrální skladby pro bicí nástroje lidem zahrádkách, hledáme kydáky v parku, který jsou nakonec u řeky v letňáku.

Lil ze mě pot. Ale ujeli jsme těm fakin kants.
Za chvilku přijeli zpátky k letňáku, už neblikali, a užívali si iksmena jak v Emérice. Hezky z auta.

Triggered.

****


hehe. líbí se mi, jak se navzájem vy dva označujete za pozéry. a přitom netušíte, kdo je pro mě pozér.

cyka

6. července 2017 v 23:24 | vyšruganá s |  nechutný kecy
,,Ukaž mi to."
,,Počkej, ještě tam nejsme."

Nad náma visí nebe. Držíme se na obří trampolíně z hlíny. Proč skáčeš, slunce noci? Citím, vnímám tvou mikinu na každém kusu mé kůže, které se dotýká. Pachuť cigaret na našich jazycích.

,,Pojď tudy, už je to jen kousek."

Prochází kolem nás pár stromů. Listy se hladí po drsné pokožce. Drží si odstup před námi.

,,Tady. Stůj. Vnímej."

Běžíme myslí s větrem. Nohy v symbióze s vlnou hlíny. Pod náma propast a nad náma druhá. Jsme středobodem. Mostem mezi prázdnotou.

My jsme prázdnota.

Znova

1. června 2017 v 21:42 | vyšruganá es |  umělecký sračky
Právě jsme se potkali. Byly to roky, možná staletí, možná tisíciletí, ale stejně jsme se poznali. Ty máš partnerku a děti, já se učím na lavičce biologii.

Stalo se to v parku. Procházel jsi kolem s rodinou. Poznal jsi mě; já se ale musela rovzpomenout. Chvíli mi to trvalo, to dokud ses na mě znovu neotočil a nesundal si brýle.


Naše oči se střetly.


V tu chvíli jsem si jistá, že jsi to ty. Známe se léta, staletí, tisíciletí. Naše těla jsou si teď cizí, ale naše oči, okna do duší, nezapomněly. A nezapomenou an v době nastávající. možná protnou se naše osudy více, než-li jen pohledy.


Prošel parkem kolem dívky s botaskami vyletněný muž s rodinou a pousmál se.

kterak se udělají tortilly

7. května 2017 v 13:31 | vyšruganá es
čím to, že nedokážu milovat. jen adorovat, slepě a bez hlubšího citu, pouze obdiv k osobě, k vzezření, charisma, energii vycházející z nich,
adorace ektoplazmy. adorace fluida.

zapomínám, jedu v tom. v čem nikdo neví. musim zamíchat zeleninu. vařim si ji do tortilly, domácí. možná z toho bude spíš polívka. varna. vařit je už jediný, co mě naplňuje, skoro.

nedokážu být sama sebou, prtože ani nevím, jaká jsem. postupně docházím do pseudo-sókratského bodu, kdy zapomínám, že něco vím.


kam se vytratilo to mladické poblouznění, kdy běžíte přes celé město, protože někde je váš vyvolený, se kterým se o sebe snažíte. běhám už jen za věcma.
věci.
mala herba cito crescit.

děsí mě, že jednou umře královna Alžběta II., že jednou umře poslední Husákovo dítě, že jednou umře naše třídní, že umře ten kus přírody, co máme za barákem. děsím se smrti, ale ne tý svý.

co je to ten londýnský luk?

jdu nějak vyválet ty tortilly. bůh ví, jak to dopadne. karma to ví. vesmír to ví. já ne. je to veganský. mám na noze tělo rozšlápnutýho mola, to už není tak veganský.
fak.

hotové tortilly dejte do mokré utěrky, aby vám neoschly. případně pošlehejte pomlázkou z tesca nově slevené z 49,90 na 12,90. potřebuješ.
zabalte mě taky do utěrky.

P.S.: nakonec se mi ty tortilly slepily v utěrce dohromady, mňam. rada do života: dopečte to až do konce a nesnažte se nic urychlit.

omg s tihmle si běž na tumblr

Konec bude stejně, tak proč ne doleva?

9. února 2017 v 16:15 | zheclá vyšruganá es
Ten svět vesmírem a časoprostory, alkoholy a matematickými příklady neskutečně letí. Slova, krabičky, cigarety, rozsypaný tabák na zemi, co plave v rozlitym víně. Mládí. Na co si tu hrajem, my prý odpad společnosti předurčný, aby ji zničil? Na co si tu hrajete vy, uznávaná stařešino? Proč poslouchat vaše zákony, vaše příkazy, když sami nejste schopni dodržet svá dogmata?

Červená čepice, třeba kulich, bundička, svetr, bílý ponožky do půlky lýtek, vyšší kotníkový boty, třeba i na mírnym podpadku. Baťůžek s filtrama a odznáčkem. Plátěná taška s nápisem Nesnášim igelitky, buď lex. Hluboký tetování na předloktí. Bukowski, Marx, Havel. Bondy, Feminismus, Charta. Klinika. Sustainable development. Předražený fértrejd kafíčko. Ró dortíček. Pivko z malopivovaru. Fajnová silnička. Sem tam veganský slovíčka. Paleta.

Sociální bubliny jsou největší zlo. Člověk má třeba pocit, že ten svět vlastně není tak hroznej a že lidi jsou tolerantní, že islám totiž není čirý zlo, gayové a lesby a transky ap. jsou taky lidi, a že i černý můžou pracovat jako model pro oblečení, že pomáhat lidem je lidský, že násilí plodí další násilí, i že ženy jsou rovnocenné s muži, třídění odpadu je přirozenost a zachování planety - našeho domova - primární úkol do budoucna i přítomného jsoucna.
Protože pak vylezete z té své bubliny mezi tu většinu a bolí to. Hrozně. Moc.

A tak si žiju. Vesmír mi sice dává jasně najevo, že nikdy nepovedu spořádaný milostný život, ale na to tý společnosti seru. Ale taková ta červenokulichovská bublina s najkovejma podkolenkama stejně není tak úplně moje a směju se jí, každopádně mi je milá. Ta moje je spíš ještě trošku dál.

Jsem piánem mužů i žen a když pozvedávám pravici,
je to jen k tvým rudnoucím lícím, když se cítíš obnažen.


napoleonské války

8. ledna 2017 v 20:35 | Es |  keci v klecy gramr nacy
Je zvláštní, jak čas dokáže zabíjet i léčit zároveň. Nacházím si bílé vlasy, zároveň moje duše je klidnější. Pomalu zapomínám, co se mezi náma dvěma s pozérem stalo. Ležím a cítím se jako Mozart na smrtelné posteli - všude kolem mě rozházené noty a v uších mi zní Requiem.

střih

Uslyším své jméno. Vzhlédnu.
"Počkejte, ona si čte."
To byl Napoleon. Malý, ale velmi hlasitý a expresivní a pokaždé rádoby vtipný či ironický. Koukne na mě v ruce drže malý předmět.
"Není to náhodou tvoje gumička?"
Na klíně mi leží milion odpovědí, ale mám svou.
"Není...ale mohla by být." Vezmu si ji z jeho malé ruky, jež tak často neklidně klepe do stolu, stehen, do bicích.
"Á to je ta filosofka!" směje se na celý zaoblený kamenný strop.
"Prosimtě už nečti, pojď k nám si tady sednout." S velkým BUCH přihodí židli ke stolu.
Přisedám k Napoleonovi, Gi, Sluníčku, Svatému a Michalovi.
"Co to vlastně čteš?" nenchá mě na pokoji Napoleon.
"Už se dneska ptáš po třetí."
"Hmm já vim, tu filosofii co? Ale ty stejně jenom děláš, že tomu rozumíš, jen se tak tváříš, viď? No řekni!" směje se na celý půlkruh okolo čtvercového stolu.
"A kdo rozumí filosofii?" nadhodím.
"No to máš pravdu, asi nikdo, ani ty filosofové ne, hahahahaha."
Pozoruju ho.
"No jo, je po bráchovi," dodá, možná mě plácne po stehně.
"Ne, to on je po mně."
"No ale takhle to holka nefunguje," směje se, směje se, směje se.
"Dokaž to."
Začínám se bavit.
"No ale já sem sem nepřišel na pivo s filosofama, to je hrozný tohleto!" čertí se.

střih

Čas hojí, čas zabíjí. Jaký paradox? Rány na mé duši zdají se být menší, kruhy pod očima větší. Čím to, že svět je časem jen zabíjen? Co stalo se v roce 2016, že vnímám jinak? Svět, čas, vy, on, já. Jak dlouho to ještě vydrží? Jak dlouho to já vydržím? Prázdnota. Přeji si ji, ať ke mně přijde, do mé hlavy, usadí se zde, zahltí všechny mé závity mozkové, vyžene myšlenky cudné, necudné, rozmarné a hloupé. Jednou za čas bych se chtěla soustředit! Potřebuji víc času.


Třicet deka času, prosímvás, děkuju, nashledanou, přijdu zas.


Kam dál